Pejsci, pejsánci a hafani

Už jsem psala, že jako každé dítě jsem i já toužila po čtyřnohém kamarádovi. V dětství mi nebyl dopřán. Když mi bylo kolem deseti let, měli příbuzní vlčáka Azora. Bydleli v domku na Zokamyňu pod Čantoryjum, kde se narodila moje maminka. Občas jsme tam zašli navštívit prababičku. A tu sobotu jsme tam šli s taťkou. Nejvíc jsem se těšila na Azora, že si budu moct s ním pohrát. Obešli jsme dům zespodu a vycházeli schody nahoru. Přišli jsme jako překvapení. Azor se k nám přihnal a já ho chtěla přivítat pohlazením hlavy. Zvedla jsem ruku a on mě kousnul do ní a potom hned do břicha. 

Tím návštěva skončila, nějak mi ránu ošetřili, a pádili jsme pěšky zpátky dolů (1 hodina chůze z kopce). Ani nevím, jestli jsme jeli autem, spíš autobusem do Třince a pak na pohotovost do nemocnice na Sosnu. Prý mi málem vyrval dělohu:-(. Měla jsem štěstí.

Další setkání se psem bylo po nějakých oslavách v restauraci. Vyšli jsme ven a tam byl uvázaný malý pejsánek. Byl roztomilý a já si s ním šla povídat. Tak zaujatě naslouchal, tak jsem usoudila, že chce pohladit. A raf. Tentokrát jsem to dostala do prstu.

Nakonec strejda měl křížence Boba a ten mě provázel v těžkém pubertálním období. Tehdy jsme běhali až do Oldřichovického lesa, na Rovňu, po lesoparku a všude možně. Byl mojí vrbou. 

Pak jsem řešila jiné touhy. A nakonec, opět ve složité situaci, v roce 2009 jsem si pořídila fenku Dínu. A bylo to dobré rozhodnutí. Byla mi nablízku 13 let. Byl to skvělý hlídač i ochranář.